ADHD

Možná vám situace popisované v tomto rozhovoru přijdou povědomé. Rodiče dětí s ADHD si stěžují na nízkou informovanost společnosti o této poruše a malé možnosti školy, jak se k dítěti s ADHD chovat a jak jej vyučovat. Těžko hledají rady a získávají informace. O diagnóze ADHD jsme si povídali s maminkou Vašíka.

Věděla jste o poruše ADHD před tím, než byla diagnostikována u Vašeho dítěte? Věděla jste, o co se jedná?

Přímo o poruše jako takové, tedy ADHD, jsem neslyšela do té doby, než jsem se synem navštívila pedagogicko-psychologickou poradnu. Od mých příbuzných, kteří měli se svým synem podobné problémy jako já, jsem ale znala pojem „hyperaktivita“. Okrajově jsem tedy tušila, o co se jedná, ale podrobnější informace o ADHD jsem získala až od paní doktorky, která mého syna vyšetřovala.

Kdy jste poprvé začala u Vašíka pozorovat příznaky ADHD? Kolik mu bylo let? Jaké bylo jeho chování?

Příznaky ADHD jsem na svém synovi začala pozorovat už když byl ve školce,  zhruba od tří let. U ničeho nikdy nevydržel dlouho, nejvýraznější to bylo při četbě pohádek. Vždy vydržel poslouchat pouze omezenou dobu – pak mi do vyprávění skočil a začal popisovat své vlastní představy v souvislosti s pohádkou. Nikdy si ani nevydržel sám hrát, pořád vyžadoval moji pozornost. Teď, když už je ve škole, je situace ještě složitější. Při plnění domácích úkolů na něj musím neustále dohlížet.

Co jste dělala, když jste viděla jeho potíže s udržením pozorností?

Ze začátku – tedy v mateřské škole – jsem to příliš neřešila. Více jsem se jeho problémy začala zaobírat ve chvíli, kdy měl jít syn k k zápisu na základní školu. Musel tehdy projít povinnou prohlídkou v pedagogicko-psychologické poradně, kde jsme se právě o ADHD dověděli více. Dali nám rady, jak se k dítěti chovat, jak s ním jednat a jak jej vychovávat. Syn nakonec i vzhledem k této diagnóze dostal odklad povinné školní docházky. Myslím, že v hodně případech dostávají děti automaticky odklad pro svoji nezralost. Nemají trpělivost na to, aby seděly několik hodin ve školní lavici, dávaly pozor a ani nedutaly. Proto se raději zvolí cesta menšího odporu a dítě dostane odklad.

Jak diagnózu ADHD vnímala rodina?

Rodina reagovala bez předsudků a měla pochopení. Protože se však u syna projevovaly příznaky od útlého dětství, museli jsme si všichni, budovat sami v sobě hlubokou trpělivost. Trpělivost, kterou on postrádal. Pro všechny příbuzné to bylo něco, s čím se do té doby nesetkali, takže jsme se všichni snažili o ADHD získat co nejvíce možných informací. Chtěli jsme k jeho poruše přistupovat zodpovědně a s patřičnou opatrností.

Setkala jste se s nějakými předsudky?

S předsudky jsem měla a mám problém asi akorát já. Zejména se trápím strachem o synovo vzdělání. Že kvůli ADHD bude mít horší prospěch ve škole. Je schopný se soustředit a udržet pozornost skutečně jen na okamžik. Jakékoli malé rozptýlení je pro něj ihned mnohem zajímavějším podnětem k tomu, aby přestal dávat pozor. Ve škole se jedná o opravdový problém. Naznačují to i věčné poznámky od třídního učitele, že nedává pozor, že vyrušuje v hodině. Paní učitelka nemá šanci udržet jeho pozornost ve třídě, kde je dvacet pět dětí a všechny se musí snažit vtáhnout do děje učiva.

Jak probíhala a probíhá léčba dítěte?

Ani nevím, zda-li se to, co nám bylo řečeno v pedagogicko-psychologické poradně, dá považovat za nějakou léčbu. Byly to rady, jak se k dítěti chovat, jak mu věnovat pozornost, jak být důslední apod. Vedly sice k mírnému zlepšení jeho pozornosti, ale rozhodně ne k jeho vyléčení. Problém vidím v tom, že rodiče mnohdy ani netuší, že se s poruchou pozornosti a hyperaktivitou dá něco dělat – stejně jako jsme to netušili my. A když nemáte ponětí o tom, že je možné ADHD léčit, tak tuto variantu vůbec neberete v potaz.

Měnily se příznaky spolu s věkem dítěte?

Příznaky se s přibývajícím věkem měnily úměrně požadavkům, které na syna byly kladeny. Po nástupu na základní školu se všechno rapidně změnilo. Ze začátku k lepšímu, protože ho škola bavila.  Po nějakém čase jsme ale byli tam, kde předtím, ne -li v horší situaci. Škola se mu začala zdát nudná, vadilo mu, že pořád všechno opakují dokola, a to že ho nebaví. Denně máme doma problém, že nechce psát úkoly a že to zkrátka dělat nebude.

Jak se k této skutečnosti postavila škola? Má syn individuální studijní plán?

O individuálním přístupu a zvláštní péči o našeho syna ve škole se nám může leda tak zdát. Pro školu je náš syn s ADHD zcela běžným žákem. Na jednu stranu to chápu, málokterá škola je dostatečně připravená vycházet s dětmi s touto poruchou. Na druhou stranu však doufám, že v budoucnu nastane ve školství snaha podnikat určité kroky ke zlepšení. Takových dětí, jako je náš syn, je totiž mnoho. A zdá se mi, že neustále přibývají.

Doporučil Vám odborník podávání léků? Jaký je Váš názor na medikamenty?

Ne. Nikdo mi žádné léky nedoporučil. Ani jsem netušila, že tato možnost léčby existuje. I když v tomto směru jsem poměrně vyhraněná. Nikdy jsem já, ani nikdo z mé rodiny, nebrali léky zbytečně. Raději saháme po přírodních produktech, je-li to možné. Myslím, že by mě lékaři museli dostatečně přesvědčit, abych synovu poruchu pozornosti a hyperaktivitu začala léčit medikamenty.

Myslíte si, že má společnosti dostatek informací o problematice ADHD?

Myslím si, že široká veřejnost je o ADHD zcela nedostatečně informovaná. Rodiče většinou ani neví, jak se v případě takové diagnózy dítěte zachovat a co dál dělat. Mnohdy jim lékaři, kteří tuto poruchu určí, nedokáží vůbec poradit, co si počít dál. Jestli se k dítěti chovat nadále stejně, nebo poupravit celou výchovu, či jen některý segment. Ale kde jinde hledat pomoc než právě u lékařů? Je to složité. Informace zde chybí.

Co byste doporučila rodičům, kteří mají podezření, že jejich dítě trpí ADHD?

Na závěr bych ráda doporučila rodičům, kteří se ocitli v obdobné situaci jako my, aby se nevzdávali a hledali informace na správných místech. Je skvělé, že někdo konečně přestal být k našim dětem lhostejný a dal dohromady řadu perfektních rad a ucelené informace o ADHD. Snad se tím napomůže zvýšit informovanost rodičů o této poruše.