ADHD

ADHD je genetická vývojová porucha, ale DNA nefiguruje při nastavení našeho nervového systému sama. Stres, strava a toxiny z prostředí také dokáží pozměnit strukturu našeho mozku. Dá se vůbec ovlivnit naše genetické nastavení? Nebo se prostě musíme smířit s tím, co nám dal osud do vínku?

Co způsobuje ADHD?

Naše chápání ADHD se za posledních 30 let mílovými kroky zlepšilo. To, co začalo jako hyperkinetická impulsní porucha – její primární příznak, nadměrná hyperaktivita – se časem posunulo k poruchám pozornosti a zaměření se na problémy s nepozorností, poté k odměňování fungování a později k výkonnému fungování. Žádné z těchto pojmenování nebylo samo o sobě špatné, každá sada zvýrazněných příznaků je zřetelnou a důležitou součástí poruchy, kterou nyní nazýváme souborně ADHD. Fazety však byly navzájem špatně integrovány, a tak vykreslily neúplný obraz velmi složitého stavu. Nyní vědci chápou, že ADHD je primárně porucha samoregulace. Samoregulace spojuje všechny starší teorie ADHD do jednoho soudržného obrazu. Samoregulace je také to, co lidem umožňuje řídit impulsy, zaujmout nebo odpoutat pozornost a navigovat mezi záměrnými a automatickými reakcemi na různé situace. Schopnost samoregulace je řízena napříč mozkem vysoce propojenými způsoby, mozkové uzliny regulují pozornost i emoce, jsou si výrazně podobné – a když jedna oblast nefunguje dobře, trpí i ostatní. Nejnovější teorie o ADHD se tedy nezaměřují na jedinou „nedostatečně výkonnou“ oblast mozku, jak tomu bylo u starších tezí. Nyní se již lépe rozumí tomu, že ADHD se projevuje, když neurony selhávají v neustále se měnící komunikaci a spojeních mezi více oblastmi mozku. Rozvíjející se výzkum také naznačuje, že tyto neurologické nedokonalosti mohou být ovlivňovány prostředím stejně (nebo dokonce více) než geny. Tento nový rámec poskytuje mnohem jemnější a komplexnější pohled na ADHD, ale také poskytuje naději tisícům pacientů. Pokud se příznaky ADHD mohou zhoršit vlivem prostředí, mohou se také zlepšit, když se prostředí zlepší.

ADHD – od genetiky k epigenetice

Vědci již dlouho věděli, že ADHD je částečně dědičná choroba. Ale myšlenka, že můžeme najít jediný gen zodpovědný za ADHD a „opravit“ ho, je nyní chápána jako zastaralá. Nejnovější teorie o ADHD, jako porucha primárně související se samoregulací, se opírá o něco, čemu se říká epigenetika. Epigenetika označuje biologické vlastnosti nebo změny, které nelze vysvětlit genetickým kódem člověka. Epigenetické mechanismy ve skutečnosti vytvářejí fyzickou stopu na DNA, když člověk podstoupí důležitou zásadní životní zkušenost, ať už pozitivní nebo negativní. Tyto značky – které mohou být přidány methylové molekuly nebo modifikovaný histonový konec – upravují genovou funkci jedince a mění to, co geny dělají nebo jak silně se vyjadřují. Stručně řečeno, prostředí a zkušenosti trvale ovlivňují vývoj a chování člověka – ve skutečnosti mění oblasti DNA a mají účinky, které mohou trvat celý život a přenést se i na další generaci. Jak to funguje? Začíná to geny – stavebními kameny toho, kdo jsme a kým se stáváme. Ale počínaje počátkem je každý vystaven různým toxinům a výhodám v životním prostředí – a poté, co se narodíme, začnou působit psychologické vstupy, jako je stres, protivenství nebo dokonce trauma. Epigenetika tento vstup přijímá a používá jej ke změně způsobu exprese genů – což znamená, že výstup genu není zcela znám, dokud nebude zohledněno prostředí a osobní, či rodinná historie.

Dopady životního prostředí na ADHD

Epigenetika vykresluje mnohem komplikovanější pohled na ADHD, ale také mnohem optimističtější – geny neurčují samy o sobě osud jednotlivce. Ve skutečnosti, zatímco geny mohou způsobit, že někdo bude náchylnější k určitým chorobám nebo poruchám, včetně ADHD, celý genetický systém je vysoce dynamický a reaguje na vstupy. To znamená, že je možné změnit význam „genů ADHD“ člověka provedením určitých změn v jeho prostředí. Důvěryhodný a robustní výzkum epigenetiky tato tvrzení potvrzuje. Jeden experiment vzal dvě geneticky identická myší embrya a během prenatální fáze krmil jejich matky stravou, která obsahovala toxin bisfenol-A (BPA). Strava matky jedné myši však byla doplněna živinami, jako je cholin, kyselina listová a B12 – tato myš se později dokázala vyhnout negativním účinkům BPA, včetně obezity a vyššího rizika rakoviny. Tento jev lze vysvětlit epigenetikou – další živiny dokázaly „vypnout“ geny, které reagují na BPA, a tak chránit myš před škodlivými účinky BPA. Další experiment – tentokrát zahrnující lidi – testoval, zda by užívání doplňku omega-3 mělo vliv na schopnosti pozornosti dítěte matky, která bude užívat tento doplněk. Studie zjistila, že děti, jejichž matky dostávaly tento doplněk, měly větší pozornost v 6. a 12. měsících a později měly lépe vyvinuté mentální schopnosti než děti, jejichž matky doplněk neužívaly. Vzhledem k tomu, že tento experiment byl randomizován a účinek byl tak velký, vědci byli schopni určit kauzální účinek – a opět ten, který byl ovlivněn epigenetikou. Potravinová barviva, umělé konzervační látky a olovo přinesly podobné výsledky – zavedení každého do prenatálního nebo postnatálního prostředí dítěte mělo skutečné, kauzální účinky na jeho pozornost, hyperaktivitu a emoční regulaci. Podobné experimenty byly provedeny s ohledem na vystavení stresu – a jak může cvičení tyto negativní účinky potlačit. Jeden experiment uvedl potkany do stresující situace každý den po určitou dobu, což vedlo k významným epigenetickým změnám, které oslabily funkce organismu. Když však těm samým krysám bylo také umožněno cvičit – zatímco stále prožívaly stresové situace – negativní účinky na mozek byly zcela eliminovány. Studie poskytla jasný příklad toho, jak cvičení může zvrátit škodlivé účinky negativních zkušenosti z raného života a dlouhodobého vystavení stresu. Tyto výzkumy naznačují, že změny životního stylu mohou pomoci vyrovnat účinky genů ADHD aktivovaných genetickými, chemickými, dietními nebo jinými faktory. Je zapotřebí více epigenetického výzkumu, ale několik věcí je jasných – suplementace omega-3, aerobní cvičení a lepší zvládání stresu mohou mít skutečné pozitivní účinky na příznaky ADHD u dětí i dospělých. Jak velké jsou tyto účinky? Některé změny, například snížení množství času stráveného u televize, nebo hraní her, mají velmi malé účinky na příznaky ADHD – v každodenním životě rodiny je to jen nepatrně znatelné. Jiné změny, jako je zvýšení příjmu omega-3 nebo zavedení cvičebního režimu, mají podstatně lepší výsledky – až dvakrát nebo třikrát větší, než zkrácení času stráveného u obrazovek. Vědci nyní doporučují, aby kdokoli s ADHD dodržoval tuto strategii: Cvičení. Existují přesvědčivé důkazy, že cvičení prospívá rozvoji a pozornosti dítěte. Cvičení může ve skutečnosti zvrátit negativní příznaky ADHD také u dospělých. Mělo by být součástí každodenní rutiny. Spánek. Spánek je nezbytný pro optimální fungování mozku a těla a pro zlepšení schopností koncentrace a podporu učení. Správné množství klidného spánku může zlepšit příznaky u pacientů s ADHD. Zvládání stresu. ADHD přispívá ke stresu pro celou rodinu a často vytváří nezdravé vztahy mezi rodiči a dětmi nebo mezi manželi. Naučit se, jak zvládat stres jako rodina – buď všímavostí, péčí o sebe nebo terapií – zastaví nebo zpomalí negativní epigenetické změny v mozku, které zhoršují příznaky ADHD. Pokračující výzkum vytváří stále rostoucí soubor důkazů o tom, které změny životního stylu zlepšují příznaky ADHD, a které jsou méně užitečné. Ačkoli jsou nálezy stále předběžné, důkazy jsou již dostatečně silné, aby je bylo možné brát jako argumenty pro snahu o zlepšení života. Jednoduché změny, jako je cvičení, nebo užívání doplňků jako je rybí tuk, CBD olej, zinek, probiotika či železo, mohou mít skutečné a trvalé účinky na příznaky ADHD – jinými slovy, geny nezapečetí váš osud, můžete proti nim bojovat. Autor: Richard Havlík