Dětem i rodičům pomáhá vzájemné porozumění

Hyperaktivní dítě své rodiče nadměrně zaměstnává již v předškolním věku, ale ty největší problémy většinou přichází s nástupem do první třídy. Protože můj syn také nevydržel být v klidu ani pět minut, po poradě s dětskou psycholožkou jsme jej do školy přivedli až v sedmi letech, po ročním odkladu. Nic jsme tím ale nevyřešili. Jeho vrozený neklid přetrvával v nezměněné podobě a navíc již uměl číst a sčítat i odčítat do sta, takže pro něj chvíle, prožívané ve škole, byly velmi nudné a brzy se jeho v žákovské knížce objevila první poznámka o vyrušování a nevhodném chování. Dalším problémem byla synova dysgrafie.

Chápala jsem postoje vyučujících. Uměla jsem si představit, že můj syn dokáže vyučování úplně znemožnit. Učitelky mají ve třídě desítky dětí a při sebevětší snaze se nemohou každému žáčkovi věnovat individuálně. Snažila jsem se proto synovi domlouvat po dobrém i důrazněji. Psaní domácích úkolů představovalo dlouhé chvíle utrpení pro mne i pro něj a snad ani jeden den se neobešel bez rozčilování nad strašlivým nepořádkem v jeho školním batohu. Problémy se časem nezmírnily, ale právě naopak.

Na začátku čtvrté třídy si syn často ráno, před odchodem do školy, stěžoval na bolesti břicha. Někdy i zvracel a musela jsem ho z vyučování omluvit. Brzy se přidaly i noční děsy. Budil se s pláčem a bál se znovu usnout. Chtěl mít v pokoji rozsvíceno a otevřené dveře. Následovaly další návštěvy dětské psycholožky.

Obavy o syna mne konečně přiměly podívat se na celý problém jeho očima, Představila jsem si, že paní učitelka mne neustále napomíná a píše mi poznámky. Být v klidu  dokáži jen s obrovským úsilím, ale moji snahu nikdo nevidí. Všichni si všímají jen toho, když své impulzivní chování nezvládám. Napsání každého písmenka je pro mne bezmála nadlidským úkolem a když se mi podaří jej splnit, slyším jen to, že jsem to odbyla a že jsem se málo snažila. Po příchodu ze školy domů mne čeká další série výčitek za nové poznámky, za pomačkané sešity a učebnice, za vysypaný penál, za polámané pastelky nebo ztracené pero. Domácí úkol musím dvakrát přepisovat a nakonec rodiče rezignují, protože čím déle píši, tím je úprava horší. Vyslechnu si kázání o tom, že myslím jen na hlouposti a nejspíš následuje nějaký další zákaz. Tak to jde den co den, několik let …

Každý z nás si jistě vzpomene na něco, s čím měl ve škole velké problémy. Stačí si vybavit pocit, který tyto neúspěchy provázel a několikrát jej znásobit. Pak možná pochopíme, jak se cítí žáček, který se potýká s poruchou pozornosti, s hyperaktivitou a s některou poruchou s předponou dys.

Proto se v Doučku vždy snažím přimět rodiče, aby se pokusili do pocitů svého potomka vžít. Používám k tomu jednoduché cvičení. Obyčejně to stačí k tomu, aby začali měnit přístup k  chování a učení dítěte. Moje první rada zní: „Najděte vhodnou chvíli, kdy je dítě schopné se soustředit na to, co mu říkáte, vezměte ho za ruce a otevřeně se přiznejte, že již víte, že vše, co jste mu dosud vyčítali vám nedělal schválně a že si uvědomujete, že jste mu křivdili. Mluvte o svých pocitech a vysvětlete mu, proč jste k němu byli nespravedliví. Ujistěte ho, že ho máte stále rádi. Slibte si navzájem, že se budete snažit si více rozumět.“ Maminky, kterým se to podařilo, většinou popisují, jak z jejich potomka jakoby spadl obrovský balvan.

V Doučku k žákům přistupuji jako k rovnocenným partnerům. Nechci, abych pro ně byla další autoritou. Nic nenařizuji, nenapomínám je a nekritizuji. Nikdy neupozorňuji na chyby, ale hodně chválím každý malý úspěch i samotnou snahu. Doučko je místo, kde děti mohou být samy sebou. Kupodivu zatím žádné zařízení učebny, ani žádné učební pomůcky, nepřišly k úhoně.

Najednou se věnuji maximálně dvěma žákům. Vedu děti k tomu, aby si stanovily cíl, který rozdělíme na malé dílčí úkoly. Mohou tak zažívat řadu malých úspěchů. Hodina se skládá z procvičování potřebné látky a z her, při kterých se děti ale také učí. Největší důraz kladu na čtení a na dokonalé porozumění textu. Pokud má dítě potíže se čtením, nejspíš se to promítne i do dalších předmětů. Žáci mají rády, když jim předčítám, proto je učebna vybavená knihovničkou s knížkami pro různé věkové skupiny školáků.

O přečteném textu si pak povídáme a děti mne často překvapí svými názory a způsobem uvažování. Mohu říci, že jsem zatím v učebně neměla žáka s nízkou inteligencí, ačkoli většina z nich nosí ze školy špatné známky. Naopak, obyčejně jde o děti velmi inteligentní a nadané. Součástí doučování je využívání encyklopedií a internetu. Učím žáky, jak a kde najít potřebné informace a jak s nimi pracovat.

Mému synovi velmi pomohl přístroj Neuroset, který využívá metodou biofeedback. Proto tento přístroj používáme i v Doučku a práce s ním děti velmi baví. Obsahuje počítačové hry, které ovládají pouze energií svého mozku. Hravou formou si tak zlepšují schopnost soustředění, postřehu a správného úsudku. Za velký úspěch pokládám to, že děti docházku do učebny nechápou jako svoji další povinnost. Na doučování chodí rády. Podle odezvy od rodičů a učitelů se docela brzy dostavují změny v podobě lepších známek, ale často se také děti znatelně zklidní a vydrží se delší dobu soustředit. Pracují s větší chutí.

Občas beseduji s rodiči o tom, jak neposedným dětem lépe porozumět, jak s nimi komunikovat a jak jim co neefektivněji pomáhat s domácí přípravou na vyučování. Doučko však mohou navštěvovat i děti, které nemají doklad o diagnóze ADD nebo ADHD a některé SPU. Učebna je otevřená všem žákům, kteří potřebují vyřešit nějaký studijní problém.

Pokud návštěvníky těchto stránek napadne jakýkoli dotaz, ráda jej zodpovím a pokusím se  poradit.

Slávka Peroutková, www.douckoseslavkou.cz

  |   Vytisknout   |   Poslat e-mailem

Další články v rubrice